Antonín Jirát & Tomáš Roubal Cena/výkon

Curator
Jen Kratochvil

Nesmrtelnosti máme v uměleckém provozu už všichni po krk, po účasti na několika Vidokleho přednáškách, přečtení závalu e-flux článků a vlastního výzkumu na téma oslavovaného kosmismu, já tedy rozhodně. Do toho všude vzduchem létají už roky řeči o singularitě a digitálním nebo virtuálním do nekonečna prodlouženém životě, korunované legendami o upířím Peteru Thielovi. Je to jako oblíbenej drink, který po čase nabude nádech odpudivého pachu. Pragmatický i poetický eskapismus má zkrátka své hranice v palčivosti balíku denních zpráv o globálním socio-politickém pekle. A přesto Antonín odkazuje k super populární novele Toma Robbinse z roku 1985 Jitterbug Parfume, v češtině známé jako Parfém bláznivého tance. Příběh napříč časem a geolokacemi popisující cestu z českého lesa do LA v běhu dvanácti století nesmrtelnosti v doprovodu zmírajícího antického božstva a to vše díky nadměrnému sexu a nepřebernému množství červené řepy. Zdá se, že tak Jirát nachází další, staro-nový způsob jak osvědčené téma znova aktualizovat a přesmyčkou jej vrátit do uměleckého provozu s novou silou.

Tomáš byl vždycky až příliš explicitní ve svých kritických statementech k místním i světovým problémům, nicméně ta přímočarost pokaždé představuje neobyčejně bystrou a nebojím se říct, nežnou hru s vrstvením ironie. Tenhle piece ale naráz směřuje na dřeň nejosobnější situace, prekariátní klasiky uměleckého provozu, a možná i mnohem dál. Žádné humory se nad tím, zdá se, nevznáší. Pokud se výstava jmenuje cena/ výkon asi čekáte nějaký sofistikovaný komentář k přežívání na umělecké scéně, ale pokud může být něco maximálně jasné, pak je to vztah mezi názvem této výstavy a jejím obsahem. Tomáš i Antonín používají pro cenu/ výkon odpadové, nalezené nebo pokud koupené, pak absolutně nejlevnější materiály, které jim umožňují představit plnohodnotný DIY spektákl. Simple as that. Co dodat. Flexa, svářečka, ostří nože, jizvy na kovu, tříska v prstu.

Oba hledají cesty k ze své podstaty nejvhodnějšímu procesuálnímu ukotvení, jednoho zajímá absolutní efektivita práce, druhého totální převrácení jakékoli logiky mechanické výroby. cena/ výkon tak na jednu stranu platí pro oba, na druhou prostorem rezonuj odkaz k dlouhým hodinám a dnům namáhavé fyzické činnosti. Možná můžete vidět v obou sochách jakési abstrahované grafy, křivky ekonomického záznamu, které by tyto procesy mohly teoreticky ilustruovat. Tohle ale není Katja Novitskova, takže to všechno pravděpodobně čtete špatně. Afrodiziakum, nesmrtelnost, Afrodita, tekoucí temně brunátná šťáva. V rozhovorech s Antonínem a Tomášem zazníval často pojem dvojvýstava, což si překládám jako dva paralelní projekty na jednom půdorysu. Trochu z toho vystupuje nový společným piece, který tyhle prostory protíná, ale přitom zůstává soběstačný na obou stranách.

Tomáš vytvořil kovový rám odkazující k vlastní instalaci a Antonín do něj vkládá making of video naleštěné stolní verze svého monumentálního objektu. Se vším fetišem nejlepších youtube unboxing channels dostáváte z různých úhlů dávku instruktážního videa, jak si vytvořit vlastního Jiráta, natočeno v plnohodnotném 4K, představené na pět let starém levném tabletu, který si i o HD může jen nechat zdát. Zabaleno do dalších vrstev kovových profilů, metal.

Žádnou nesmrtelnost a e-flux nakonec nehledejte, celá instalace pohodlně protínající výstavní prostor jde na dřeň možností výběru a využití specifických materiálů a jejich přirozené časovosti. Kovové části postupně korodují, přestože jejich vznik stál nesčetné hodiny pečlivého broušení a úprav, nakonec však bez finální úpravy, která by je zafixovala. Řepa měkne, hnije, roztéká se a ohrožuje tak stabilitu objektu, aby v závěrečné fázi ztvrdla na kámen a transformovala se do seriózního stavebního pojiva. Materiály přestávají být anonymní a ztrácí svoji zástupnost vůči komplexním konceptuálním narativům, vrací se jim jejich původní podstata a charakter, který plně demonstrují na široké škále entropie.