Metal

Curator
Pavel Švec

Přes svůj poněkud nesmlouvavý název i celkově spíše chladný a nepříliš přátelský dojem, který v nás může vyvolávat, je to právě instalace „METAL", ve které nám Tomáš Roubal ukazuje svoji (řekněme) citlivější polohu. Jednotlivá díla jsou v porovnání s dřívějšími umělcovými realizacemi téměř očištěna od narativních vrstev i od pro Roubala typické, sociálně-politické angažovanosti, satiry a kritiky, které jsou zde přítomny víceméně jen skrytě. 
Z poslední doby pak jde nejvíce o „sochařskou" instalaci v klasickém významu tohoto označení. Jednotlivé objekty a jejich formy jsou totiž daleko více vyabstrahované a akcentují samotnou svoji materialitu, v důsledku čehož umělec v celé instalaci dosahuje větší estetické vytříbenosti hraničící až s elegancí minimalismu. Přestože Roubal postupuje spíše intuitivně (ostatně není to zrovna typický kavárenský intelektuál) a se zvoleným materiálem nakládá co možná nejvíce v souladu s jeho předpokládanou podstatou, jeho aktuální práce se dotýká i záludnějších témat. Schopnost využívat a zpracovávat kovy a osvojit si technologie k tomu potřebné, byla důležitým milníkem na cestě našeho druhu směrem k emancipaci a nadvládě nad ostatním tvorstvem i okolním prostředím. Zde se nám však vyjevují temnější stránky tohoto procesu i dané, jej akcelerující substance, jež je svou charakteristikou jakoby v přímé kontradikci ke křehkosti, zranitelnosti a dočasnosti našich tělesných schránek. Na použitý, v celé instalaci akcentovaný materiál zde nahlížíme jako na jakési ztělesněné nebezpečí: objekty tu a tam asociují zbraně či nástroje industrializace, která nás z věků technologického temna dovedla až tam, kde jsme nyní. Tato naznačená dualita nás může provokovat k úvahám nad strukturou a principy, kterými se řídí naše mysl, dualitou a permanentním konfliktem, který je v ní odpradávna přítomný a který nás jako druh definuje a odlišuje od ostatních obyvatel této planety.